Featured Slider

Nejlepší nápady vznikají v pět #fotočlánek

Když jsem se dnes ráno probudila na minutu přesně v pět hodin ráno, po nějakých pěti hodinách spánku, mohla jsem buď jít zase spát nebo si udělat snídani a naplánovat zajímavý den. Už asi víte, pro co jsem se rozhodla.

V Ostravské a vlastně ani žádné jiné ZOO jsem nebyla už skoro rok (naposledy jsme tam slavily babiččiny narozeniny), ale mojí hlavní motivací pro její návštěvu bylo, že jsem chtěla konečně protáhnout Tildu, moji zrcadlovku. To se mi podařilo na výbornou, jenom mí oblíbení hroši mě zklamali, jelikož se rozhodli trávit neděli šlofíčkem pod kalnou vodou, ze které se jen příležitostně vynořili, aby nabrali dech. Opice na nás pro změnu vystrkovaly zadky a ještěři nás měli na háku. Byla to zkrátka super neděle.

Lamí / pštrosí brunch.

Dvacet dva + narozeninový knižní giveaway

K dnešnímu dni jsem na tomto světě už dvacet dva let a poprvé za dvacet dva let jsem své narozeniny oslavila přesně tak, jak jsem si přála. Sama. 
Nejsem asociál, mám ráda společnost a mám ráda lidi, ale mám je ráda jen tehdy, když jsem s nimi z vlastního rozhodnutí. U narozenin stejně jako třeba u Vánoc mám často pocit, že je mou povinností bavit se určitým způsobem. Správně bych asi měla mít oslavu nebo někam vyrazit, ale když já v tom prostě nevidím smysl. Dort bych si stejně nedala a alkoholu neholduju. Od babičky už jsem dárek dostala, takže mám vlastně odbyto. #introvert

I don't know about you, but I' feeling 22. 

Týden života studentky vysoké školy

Pondělí je fajn. Vstávám v šest, abych se stihla najíst, zkulturnit a na osm byla ve škole na první ze tří přednášek. Na jednu nechodím, protože se svou neschopností udržet pozornost více jak dvě minuty, aniž mi mozek odletěl do teplých krajů (mimochodem supr věc pro studium na výšce), hodinu a půl s uspávačem hadů prostě psychicky nezvládám. První dvě přednášky se v pohotovosti udržuju pečlivým vyťukáváním poznámek do noťasu. Ručně nepíšu, protože tu svoji kaligrafii nepřečtu ani s pistolí u hlavy a navíc bych to nestíhala. Občas se snažím něco říct (špatně), ale když se učitel náhodou na něco ptá, dělám že nejsem. Když náhodou kouká na mě, tvářím se zoufale. Po třech hodinách balím saky paky a mizím na kolej udělat si oběd. Cesta mi trvá asi deset minut pěšky, ale stejně vždycky promrznu. Udělám si oběd a čučím na nejnovější skotskou detektivku, přičemž části, kde mluví lidi nad padesát přehrávám několikrát, protože jejich dialektu prostě nerozumím. Když dokoukám díl nebo dva nebo tři, uznám za vhodné procvičit si něco málo na následující hodinu jazyka z jiného světa také známého jako irština. Tá mé ceart go leor, go raibh maith agat. - Ta mé kjak go ljór, go ro mahagat. Zapsala jsem si ji dobrovolně a hrozně mě baví, ale její systém psaní a výslovnosti zatím nepobírám. Slán anois! - Slón aniš! Dám si svačinu a jdu na seminář irštiny. Hodinu a půl se culím od ucha k uchu a bavím se výslovností a sama sebou. Učitel se také baví. Námi. Hodina končí, já se stále culím a vracím se na kolej. Je krásný jeden stupeň pod nulou, takže je mi pro změnu zase jednou teplo. Přijdu, zkontroluju si, že mám hotový úkol na úterní seminář, který jsem měla už minulý semestr, udělám si večeři, čučím střídavě do noťasu a do debilního telefonu. Smyju si obličej, vypínám noťas a beru do ruky knihu. Jdu spát.

Dieta anebo život na trávě a sluneční energii

Před měsícem jsem zveřejnila článek s názvem Jídlo jako závislost, body image, šikana a strach, ve kterém jsem psala o svých zkušenostech s týráním, šikanou, nezdravém vztahu k jídlu a z toho vycházejícího přibírání na váze. Kdo článek četl, dozvěděl se, jak jsem se vyšplhala na váhu 85 kilogramů při 165 centimetrech a také to, že po dlouhé době nebo snad možná i poprvé v životě přebírám odpovědnost za své tělo.


Nemám ráda slovo dieta. Nemám ho ráda, protože v lidech vyvolává představy hladovění, omezování kalorií, jídel bez chuti a zápachu a dalších. Naopak se mi moc líbí slovní spojení "stravovací plán". Stravovací plán je skvělá věc a ten od Maminy Zdeniny vůbec ten nejlepší! Mám na výběr ze 70 jídel slaných, sladkých, teplých, studených, s masem i bez masa a poskládat si je můžu podle toho, na co mám zrovna chuť nebo co mám v lednici. Navíc nemusím nic počítat ani vážit, protože všechny potraviny jsou rozepsané na lžičky, lžíce, hrnky, balení, kelímky, kusy a další. Všechny jsou navíc snadno dostupné a cenově přijatelné. Kromě toho jsou součástí jídelníčku také recepty, nakupovací tahák a další tipy ohledně cvičení a vaření a odpovědi na nejčastější otázky. Většina receptů je otázkou půl hodinky a dovede si s nimi poradit i člověk, který není zvyklý vařit, ale zároveň uspokojí i mlsné jazýčky. A teď k tomu, co vás zajímá nejvíce...

HÄMATOM / Dymytry Olomouc 2018

Na koncerty nechodím, na párty taky ne, nepiju, nezpívám, netančím a o německé metalové kapele HÄMATOM, která dělala předskokana českým Dymytry jsem nikdy neslyšela. Přesto, když zpěvák a frontman NORD naběhl na pódium, od kterého jsme stáli dobré tři metry a začal lidem křičet do obličeje, moje maličké a dobře ukryté metalové já narostlo do výšky mrakodrapu. O tři písničky později jsem byla rozhodnutá, že pojedu na jejich koncert, i kdyby to mělo být do Německa, a na konci už jsem ani nemohla mluvit, jak jsem řvala, zpívala a skákala.

HÄMATOM (všechny fotografie jsou z mobilu, kvalita tak bohužel není ideální)

Všechno je to jenom o mně... 2011-2017 #fotočlánek

Co dělá Chiara, když se má učit? Chiara maže emaily.
Vážně, z dvanácti tisíc nepřečtených emailů jsem se během dvou sedánků (nebo lehánků, mám li být přesná) dostala na dobrou dvacítku přečtených, odeslaných i rozepsaných emailů. O tom, že jsem omylem smazala i emaily, které jsem smazat nechtěla se rozepisovat nebudu, ale díky mým vážným problémům s prokrastinací jsem narazila na emaily s fotografiemi z roku 2011 a 2013. 
Mými fotografiemi...

Je to ten asi nejvíce narcistický článek, který jsem kdy napsala (jestli se dá slovo napsala vůbec použít), ale bohužel jsem týden strávila více méně hnitím na posteli. Přesto jsem nechtěla, aby blog zůstal týden bez článku, když jsem se teď po dlouhé době tak hezky rozšoupla. Navíc si myslím, že je to celkem vtipný a pokud se chcete opravdu pobavit, sledujte proměny mého obočí... dobrých sedm let experimentování a stejně pořád nevím, jak na to...
Článek začíná někdy v létě roku 2017 a technicky končí v roce 2011, ale nakonec jsem přidala ještě fotografii bejby Chiarinky, pro úlevu na duši...



Jídlo jako závislost, body image, šikana a strach

Přesně za dva týdny to bude rok, co jsem napsala a zveřejnila vůbec nejintimnější článek mého života. Tehdy jsem ho označila za ten nejtěžší článek, který jsem kdy napsala.
Rozhodně jsem neměla v úmyslu z toho dělat tradici, ale shodou okolností teď píšu další takový článek. 
Před rokem jsem psala o mé matce. O ženě, která mi zničila život a svým chováním mě dohnala k těm nejtemnějším a nejbolestnějším myšlenkám. To, o čem budu psát dnes, s tím úzce souvisí.

Pro snadnější porozumění by bylo nejlepší přečíst si zmíněný článek, ale ve zkratce jde o to, že jsem vyrůstala s labilní matkou, která si na mě pravidelně vylívala zlost a frustrace. Týrala mě jak fyzicky, tak ale především psychicky, a i přesto, že je už nějakou dobu po smrti a mnohem delší dobu jsem s ní nebyla v kontaktu, následky jejího chování si nesu do dnešního dne. Jedním z těchto následků je velmi nezdravý vztah k jídlu...

Rumunsko - Temešvár / Romania - Timisoara

Rumunsko je země kontrastů. 
Na jedné straně stojí neudržované polorozpadající se budovy, vesničky jako z minulého století a chaotická doprava, zatímco na druhé straně jsou zde k nalezení architektonické poklady, nádherně zdobené svatostánky a v Bukurešti také příkladně čisté ulice.

Romania, the land of contrasts.
Buildings that are almost falling apart, villages frozen in time somewhere in the past century and chaotic traffic on one side, architectonic gems, gorgeously decorated sanctuaries and in Bucharest even surprisingly clean streets.

Piata Unirii (Náměstí sjednocení / Union Square).

Knihy, škola, život a Doctor Who

Je tady nový rok a spolu s ním i mizerné počasí, zkouškové a neodmyslitelně také novoroční předsevzetí.

New year, new me, známe?

Já na novoroční předsevzetí nehraju. Jednak proto, že pro mě je Nový rok jen další den (nepiju, nepařím a ohňostroje pravidelně prospávám), ale hlavně proto, že se znám. Mám mizernou sebekontrolu, a tak nemá smysl si slibovat, jak zhubnu dvacet kilo do plavek, naučím se plynule latinsky a do konce roku procestuju svět. Je tu ale pár věcí, kterých bych přesto ráda dosáhla.
V první řadě jsem po dlouhé době začala pravidelně číst. Za tři sedánky jsem sfoukla svou oblíbenou knihu Detektivní agentura Půlměsíc od skvělého irského spisovatele Eoina Colfera. Knížka je určená mládeži, ale je to tak příjemné čtení, že ji doporučuji každému.
Hned na to jsem se vrhla na knížky, které jsem si pořídila v Dobrovském u příležitosti jejich každoroční 30% slevy na vše. Ti z vás, kdo mě sledují na Instagramu jste je už viděli. Konečně jsem si pořídila Milk and Honey od Rupi Kaur a k tomu jsem přibrala ještě knihu Ta nádherná věc, která nás všechny čeká a na závěr jsem se vůbec poprvé stala majitelkou fantasy románu od české autorky. Jmenuje se Josefína a bytosti a zpočátku jsem si myslela, že bude třetí knihou v životě, jejichž koupi lituji.



Tipy a triky pro stěhování a život na koleji #collegelife

Do začátku zimního semestru zbývá jen pár dní a tak jsem pro vás vytvořila seznam tipů, jak si vybrat to pravé místečko ve sdíleném pokoji a také věcí, které se vám budou hodit na koleji (privátu), ale nenapadly by vás, dokud je nezačnete potřebovat.

Ti z vás, kteří se přizpůsobují snadno a moc toho k životu nepotřebují si asi vystačí se sedmero ponožkami a kartáčkem na zuby, ale my ostatní, kteří máme rádi jistý komfort a ke spokojenosti potřebujeme nějaké to pohodlíčko a těch pár extra věcí k vytvoření prostoru, do kterého se rádi vracíme.

Na koleji jsem už druhým rokem, celkem jsem si vyzkoušela dvě koleje a tři různé pokoje. První rok jsem strávila s dvěma holkama, kterým čistota (hrníček od polévky ze sáčku stál na umyvadle sdíleném šesti lidmi asi týden) a takt (bouchání dveřmi, telefonování, rozsvicování světla, když někdo (já) spal, zrovna moc neříkali. Vlastně mám pocit, že slečny vylezly z rovnou z jeskyně.
Pravdou je, že nejsem extrémně přizpůsobivý člověk, ale ten čas strávený na minimálním prostoru s dalšími dvěma lidmi, kteří se rozhodli ještě dříve, než jsme se vůbec poprvé potkali, že se se mnou kamarádit nebudou (právě naopak), mě naučil "ohnout hřbet".