sobota 13. června 2015

Něco končí, něco jiného začíná

Myslela jsem si, že jsem po tolika letech neustálého stěhování z domény na doménu, z jednoho blogu na druhý, konečně vytvořila místo, se kterým bych se mohla rozvíjet a držet se ho, dokud budou mé stářím zvrásněné prsty schopny klepat do klávesnice. Teď přeháním, ale vážně jsem nečekala, že po úspěšném roce budu donucena začít zase znovu. Ano, čtete správně. Byla jsem DONUCENA.

Můj předchozí a pouze zdánlivě poslední blog jsem založila na Píše.cz, kde jsem již měla několik internetových "deníčků". Během dvou let jsem náhlédla do kódování CSS a HTML a naučila se, jak si přizpůsobit blog k obrazu svému. Vytvořila jsme desítky vzhledů, některé lepší než jiné, napsala desítky článků, z nichž několik by si zasloužilo skončit ve virtuálním koši, kdežto na jiné byla radost pohledět a v neposlední řadě jsem získala něco velice důležitého, stálé čtenáře. Bohužel nám administrátor domény zchamtivěl a z mého osobního prostoru se stala ulice v New York City plná blikajících reklam. Chápu, že provoz domény něco stojí, ale to že mám na svém vlastním blogu více reklam než autorského textu a tyto se objevují i uprostřed článků, je vrchol všeho. Něco takového jsem neviděla ani Blog.cz a to už je co říct!


K Píše.cz jsem naštěstí nepřilnula natolik, aby mi to bylo líto a to vůbec nejlepší, co s sebou tato změna přinesla, je fakt, že vůbec poprvé v životě píši hlavně a především pro sebe. Už se nedívám na počítadlo návštěv, nekotroluji neustále komentáře a nerozčiluji se nad tím, že si několik lidí přečetlo určitý článek, ale ani jeden z nich nezanechal komentář. Jsem ráda za každý názor a konstruktivní kritiku, ale ani jedno nepotřebuji k tomu, abych v psaní pokračovala. Ach, jak sobecké stvoření to jsem! Možná vás teď napadá, proč si raději nepíši deník, místo toho abych "zabírala místo skutečným blogerům", kteří se zajímají o své čtenáře. Jakkoliv to může znít divně, ráda sleduji životy ostatních lidí. Baví mě číst o jejich naprosto obyčejných denodenních zážitcích, stejně tak jako o dobrodružných cestách, stravovacích zvyklostech, názorech na to i ono, zálibách a spoustě dalších. A ačkoliv můj vlastní život není ničím zajímavější než životy spousty jiných lidí, líbí se mi představa, že se otevřu celému světa a nechám ho nahlédnout do svého soukromí. Jak to tak píši, mě samotné to zní děsivě. Musím ale říct, že si teď, více než kdy dříve, dávám pozor na to, co pošlu do víru virtuálního, ačkoliv zveřejňuji mnoho ryze soukromých věcí. Jsem připravená nést potenciální následky, ale nějak dobu v tom už přeci jen chodím a blogování na takto osobní úrovni mi přineslo mnoho dobrého. Tím, že své myšlenky vidím černé na bílém jsem schopná udělat si odstup a vše vidět objektivněji a díky tomu se měnit v lepšího člověka. Nevěříte? Klidně můžete. Je to pravda. Protože pokud dělám nebo si myslím něco, za co se stydím natolik, že jakmile článek sepíši, místo toho, aby ho zveřejnila, raději jej smažu, je jasné, že je na čase něco změnit. Pokud je ve mě nějaký hlubší problém, který já sama nejsem schopná vidět, pak přijde někdo, kdo se díky anonymitě internetu nebude ostýchat na něj ukázat. Konstruktivní kritika je skvělá věc. Kromě toho jsou tu také haters, kteří by mi mohli otrávit život, pokud je nechám. Já jsem se ovšem naučila nenechat se vyvést z míry a mít trpělivost s lidmi, kteří jsou natolik nešťastní, že mají potřebu kolem sebe neustále kopat. A to prosím píše člověk, který byl v kopání kolem sebe mistrem.

Jedna etapa mého virtuálního života skončila a začíná další, zcela nová a neznámá. Pohybuji se v novém prostředí, moje články zahrnují témata, o kterých jsem nikdy dříve nepsala a tyto píši s velmi odlišným přístupem a pohledem na svět. Těším se.

4 komentáře:

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.

Všechny články a fotografie jsou, pokud není uvedeno jinak, mým majetkem a je zakázáno je kopírovat!