Ich hab's geschafft!

Příběh o tom, kterak jsem své kamarádce Týně málem ukroutila ruku a samou radostí vydupala díru do betonu.

Můž život je posledních pár měsíců jemně řečeno šílený a to dokonce tak, že ignoruji zprávy, kamarády, vztahy. Totiž, po všem tom martýriu, které se stalo součástí mého každodenního života se obvykle nezmůžu na nic jiného, než na zalehnutí do postele a sledování NCIS nebo Naruta. O tomhle ten článek ale být nemá, takže jen ve zkratce.
Našla jsem si práci. Poté, co jsem rozeslala desítky životopisů a ze zoufalství byla ochotná jít i uklízet, jsem konečně zakotvila... v myčce. Správě, myji nádobí v restauraci. Třikrát až čtyřikrát do týdne, čtrnáct hodin v kuse. Domů přicházím (odmítám platit čtyři stovky za měsíčník a tak i ty sebevětší vzdálenosti šlapu pěšky) pozdě, spocená, unavená a nádherně smradlavá. Vlasy si musím mýt na dvakrát, abych z nich dostala všechnu tu mastnotu a smrad tisíců nedojedených jídel.
Práci s stále hledám, v tuto chvíli je to však to nejlepší, co se mi podařilo najít a tak si nestěžuji. Přeci jen, dvě teplá jídla zadarmo, když se nikdo nekouká můžu ujídat ze zbytků (prosím ne z těch, co se vrátí od hostů, ale z těch, co kuchaři uvaří a nikdy se nedostanou na talíř) a jednou až dvakrát do týdne se vyhazují "staré" zákusky. Ve skutečnosti jim nic není a vzhledem k tomu, že jeden stojí padesát korun, většinou se po nich slehne zem dříve, než se vůbec přiblíží ke koši.
Dělám sice čtrnáct hodin, což je pokud se nemýlím nezákonné, ale zase si dost vydělám, takže by to byla vlastně ideální brigáda, ALE vzhledem k tomu, že už mě z ní jednou vyhodili (šéfová přišla po několika dnech na to, že se jí nevyplatí zaměstnávat někoho, kdo jí za chvíli odejde na vysokou, chvílí rozumějte 4 měsíce!), jakmile se mi naskytne jiná možnost, mizím jako namydlený blesk.

Tím jsem nakousla téma, kvůli kterému tento článek vůbec vzniknul.
Někdy v únoru jsem  se hlásila na dvě vysoké školy, celkem na pět oborů. V první řadě to byl UPOL (Univerzita Palackého v Olomouci), o kterém jsem snila už pěkných pár let, ačkoliv jsem to raději nikde neroztrubovala. UPOL je druhou nejstarší univerzitou v Evropě a má jistou prestiž, navíc Olomouc je pro studenty jako stvořená. Rozumějte, já nejsem studijní typ, učení mě nebaví, ale hrozně mě láká vysokoškolský život, respektive mimoškolní aktivity, spolky, kluby...
Na UPOLu jsem se přihlásila na Germanistiku v kombinaci s Anglistikou jako dvouobor, Germanistiku jako takovou a Němčinu se zaměřením na tlumočení a překlad. Na Ostravské univerzitě, což byla má druhá volba pak na Anglický jazyk a literaturu v kombinaci s Německým jazykem a literaturou a Sociologii (ne že bych ji někdy plánovala studovat, ale mám tam spolužačku ze střední, takže tak).

Přijímací zkoušky mě čekaly nejprve v Olomouci, kam to mám vlakem asi hodinu. V budově právnické fakulty se konaly dvě zkoušky. TSP (test studijních předpokladů) a Angličtina. Co se týče TSP, tak z toho mám trauma do teď. Času bylo málo, otázky byly jak z jiné dimenze a posledních deset bodů jsem už musela zakřížkovat podle nálady, protože hodiny neúprosně tikaly a to i přes moje neustálé výhružné pohledy. Angličtina byla lepší, ale že bych ji zvládla s přehledem, to se říct nedá. Na závěr jsem se přebelhala na katedru germanistiky, kde předemnou byly dvě dívčiny. Sotva jsem vešla, objevila se zkoušející a zeptala se, kdo je na řadě. Holky koukaly, jak kdyby na ně mluvila čínsky. Já jediná jsem stála a tak  na mě mrkla a prý ať jdu dovnitř. Prokázala jsem svou identitu a zkoušející se mě zeptala, zda na mě může mluvit německy. Já velkoryse svolila a asi za deset minut mě poslala do háje, že prý se uvidíme v září.
Lístek do Ovy jsem měla zakoupený na šestou hodinu večerní, ale domů jsem jela už ve čtyři. Byla jsem hotová a relativně spokojená s vlastním výkonem.

Zkoušky v Ostravě jsem dělala teprve před týdnem. Jako první přišla na řadu Sociologie na katedře psychologie. Test byl na počítači a měli jsme na něj 30 minut. Odcházela jsem už po deseti. Klikala jsem více méně, jak se mi zrovna chtělo. Dohlížející na mě při odchodu hleděl jako na okřídlenou krávu (zřejmě přemýšlel, jestli jsem tak geniální nebo jen ledabylá, posuďte sami).
O dva dny později jsem měla angličtinu, němčina se vůbec nekonala. Dostali jsme čtyři papíry s cvičeními na obou stranách a padesát minut. První byl článek o monogamii a larvách, které se usazují v lidských vnitřnostech a od něj se odvíjelo všechno ostatní. Plavat jsem začala až v závěrečné části, která se týkala anglické literatury, amerického kongresu apod. Padesát minut jsem však rozhodně nepotřebovala.

Jestliže jste dočetli až sem (a nepřeskočili), pravděpodobně vás zajímá, jak to vlastně dopadlo. Ti z vás, co umí německy, nebo si název článku přeložili v překladači, mají jasno, ale já to ráda zopakuji. Ano, zvládla jsem to! Byla jsem přijata na obě dvě univerzity a na všech pět oborů, na které jsem se hlásila. Nevím, jaká byla třeba konkrétně na Ostravské konkurence, protože sociologii, kterou jsem totálně zazdila, jsem dala na 38 bodů ze 100, takže se necítím zrovna jako mistr světa amuleta. Navíc sama věřím, že dostat se není umění, umění je se potom udržet, ale samozřejmě mě to velmi potěšilo.

Zprávu o tom, že jsem byla přijata na UPOL jsem se dozvěděla právě, když jsem lebedila se svou dlouholetou kamarádkou Týnou na břehu Ostravice. Neviděly jsem se asi rok, ne-li víc a já si čas s ní ohromě užívala, takže, když mi začal vibrovat mobil a na displeji se objevila babička, otráveně jsem zamručela, co že zas chce. Ještě než jsem stihla něco říct, už na mě babička z druhého konce vyhrkla, že má dopis. V tu chvíli jsem popadla Týnino předloktí a přitiskla jí mobil z druhé strany k uchu, aby taky slyšela. "Otevři ho!" zavelela jsem, načež jsem asi půl minuty poslouchala šustení a bouchání. Přišla chvíle pravdy, babička přečetla dopis a moje první reakce byla: "Oni mě nevzali?" Babička se odmlčela. "Nevím." Tomu dopisu jsme nerozuměly ani jedna. Musela ho tedy přečíst ještě jednou a už v polovině začala bulet, zatímco já jsem trvale deformovala Týninu ruku a dupala nohama jako malé děcko. Bylo jasno. Já to zvládla!
V průběhu týdne mi pak přišly další dva dopisy, které teď leží na stole v mém pokoji a pokaždé, když se u mě objeví babička, ptám se jí, jestli si je zarámuje. ^-^

Ani na vteřinu jsem nepochybovala, kam vlastně půjdu. Nikdo kromě babičky a Týny o tom neví, protože stále tvrdím, že se ještě rozhoduji, ale UPOL je moje volba numero uno. Jen mám teď dilema. Nevím, zda se zbláznit a jít do dvouoboru (Anglistika - Germanistika), když už jsem to tedy zvládla nebo si ten život ještě o tolik víc nekomplikovat a jít jen na Germanistiku. Čeká mě hodně starostí. V Olomouci nerozdíl od Ovy nemám zázemí a tak budu muset platit za koleje a vůbec se o sebe postarat ve všech směrech a přitom ještě zvládat školu.

Otázka na vás! 
Jste-li vysokoškolák nebo dokonce UPOLák, co byste mi poradili? Jaké vy sami vidíte klady a zápory dvouoboru a studia v cizím městě?

Máte-li nějaká moudra, která by se mi mohla hodit do začátku, neváhejte je se mnou sdílet tady na blogu nebo na Twitteru. Zn. mladá a vyděšená.

4 comments

  1. Teda, ani nevím, jestli mít větší radost, že jsi zase mezi námi, nebo že jsi tak bravurně zvládla přijímačky! 100% úspěšnost! Upřímně gratuluju a držím palce, ať se ti na škole líbí. Upřímně, nedivím se, že UPOL dostal přednost. Já bych tam taky šla, kdybych nechtěla tenhle obor a co nejblíž... osobní zkušenost nemám, ale studuje tam mnoho mých spolužáků z gymplu (ani do Prahy jich nešlo tolik, možná s Brnem by to byla remíza) a jsou spokojení. Jasně, něco jim tam nevyhovuje a na kreténa taky natrefíš všude, ale prý mají studenti v Olomouci výborné zázemí. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Sama nemám moc informací, ale nadšená jsem, to jo. Akorát nevím, jestli více z faktu, že budu studovat vysokou, studovat vysokou v cizím městě, studovat vysokou v cizím městě a žít na kolejích nebo že tom všem můžu blogovat. :´´´D

      Děkuji.

      Delete
  2. Ani nevíš, jak moc ti to přeju, že ses dostala tam, kam jsi chtěla! Přeju ti, ať se ti tam líbí a jsi spokojená! :)

    ReplyDelete

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.