Neúspěšně dospělá

Příběh o tom, kterak Chiara po plánovaném odběru plazmy při neplánované jízdě tramvají omdlela, o novém a lepším Instagramu a také o tom, proč je dospělákování na nic.

Začnu tím, z čeho mám osobně vůbec nevětší radost. Pořídila jsem blogu Instagram. Rozdíl od mého osobního tkví v tom, že zveřeňuji pouze kvalitní fotografie ve vysokém rozlišení, na které jsem, skromnost stranou, hrdá.
Tenhle nápad jsem měla v hlavě už delší dobu, ale teprve až když jsem objevila Instagram Boudiccy, jejíž fotky na blogu se mi vždycky moc líbily, jsem se odhodlala k činu. Jelikož jsem ten typ závistivého člověka, který, raději než aby koukal přes plot na sousedovu zelenější trávu, zapracuje na vlastním trávníku, pustila jsem se do toho a zatím mám dobrý pocit.

Fotografii žáby z Ostravské Zoo mi lajkla sama Zoo a to už musí něco znamenat, no ne?
Svému Instagramu jsem vytvořila prostor napravo v menu hned pod úvodním medailonkem. Stačí kliknout na kteroukoliv fotografii a ta se vám zobrazí ve větším provedení přímo na Instagramu.

 Dále už o tom, jak se mi daří, nedaří a ano, konečně se dostanu k tomu, jak to se mnou na veřejnosti seklo...

Od chvíle, co jsem se přestěhovala do Olomouce na koleje a  nastoupila na výšku jsem byla oficiálně samostatnou jednotkou, ale ve skutečnosti jsem stále ještě závisela na svojí babičce. Možná ne existenčně, ale jídla jsem si vozila po víkendových návštěvách tolik, že mi vydrželo týden (být normální člověk, tak i dva!) Teprve až se začátkem nového roku, poté co mi bylo po několikáté vyčteno, jaká jsem neschopná pijavice (neschopná v životě, jako pijivice jsem zřejmě excelovala), jsem se rozhodla na dobro odcucnout a tak už druhým měsícem dospělákuji, jak nejlépe dokáži. Popravdě mi to moc nejde, ale pozoruji na sobě jisté změny, které považuji za symptomy emocionálního dospívání. Mezi ně patří například radost z nově povlečené postele, skládání a ukládání čistého prádla, kupování nových bot jen v případě, že mi z mých starých při chůzi čučí část nohy, která by čučet neměla, pořízení si mé úplně první pánve, sepisování nákupního seznamu ze čtyř různých letáků v rámci honu na co nejlevnější potraviny a v neposlední řadě budování vztahů v práci a to zásadně a především s lidmi, které nikdo nemá ráda, v případě, že tam ztvrdu dokud peklo nezamrzne.

Ještě před prvním školním dnem jsem si v Olomouci našla práci (je to spíše brigáda, ale já to slovo nerada), ale skutečně pracovat jsem začala až v lednu a svou první výplatu jsem dostala tento měsíc. Ačkoliv mi koleje hned strhly větší polovinu výdělku, byl to hezký pocit nemuset spoléhat jen pětistovku z plazmy.
Darování plazmy si "přivydělává" hodně studentů. Na hodinku si lehnete na lůžko a dostanete pětikilo a za dva týdny znovu. Já na plazmu chodím více méně pravidelně a většinou jsem v pohodě, když v pohodně nejsem, tak mě buďto křísí tři sestřičky nebo cestující v tramvaji. V prvním případě jsem se ještě ani nezvedla z lůžka, takže jsem rovnou dostala kapačku, v druhém případě jsem se cítila fajn, až do chvíle, než se mi v přeplněné tramvaji udělalo zle, pak už si pamatuji jen, že jsem otevřela oči a zjistila, že jsem se z polohy ve stoje přesunula do sedu na batohu a týpek, co stál vedle mě mi třese s ramenem, zatímco dvě holky stojící naproti zahajují učebnicovou první pomoc. Podle nich jsem byla mimo jen vteřinu a podle všeho jsem se, místo toho abych spladla a rozbila si hlavu, jen elegantně sesunula na bobek. Já si nepamatuju ani jedno, což je asi děsivé, ale mě to v tu chvíli přišlo strašně vtipné. Na kolej jsem došla s úsměvem od ucha k uchu a až na pokoji jsem odpadla na pár hodin do limbu. Bylo mi fajn.

Lidé mladí a ve středním věku mají tendenci si dělat legraci z důchodců a Kauflandu, což se mi nikdy nelíbilo, ale teprve až teď mi dochází, jak hloupé a krátkozraké to vlastně je. Vzhledem k cenám potravin mě nepřekvapuje, že lidé spoléhají na slevy a po porovnání několika potravinových řetěců mi Kaufland v poměru cena/kvalita vychází nejlépe.
Zrovna, když se mi moje tenisky z Deichmana, které mě nosily jeden ubohý rok začaly rozpadat a já pomalu propadala zoufalství z cen obuvi, mi do klína spadly krásné kauflandovské tenisky za 249Kč, které mi skvěle sedí, dobře se v nich chodí, působí bytelně a zároveň se mi i líbí.



Bývala bych je byla umyla, kdyby hned po pořízení fotografie neletěly do koše. Co už.
Také jsem si poprvé v životě koupila legíny. Už dlouho jsem sháněla pohodlné domácí kalhoty, ve kterých můžu ale i vyběhnout ven a nebo jít do práce a přitom se pořád cítit dobře, ale opět jsem bojovala s cenami. Nakonec jsem vzala jedny v Kaufu s tím, že nějaké vážně potřebuji, (rozumějte, kdybych bydlela někde sama, tak žiju v kalhotkách, ale na koleji to zkrátka nejde) a hned druhý den jsem letěla ještě pro jedny. Jsou příjemné, nepůsobí uměle a mají delší nohavice, tak mi hned nemrznou kotníky, když si sednu nebo ohnu nohu.


Vrcholem mé nákupní horečky je pak můj vlastní, můj milášek...chvilka napětí.... je to pánev! V letáku Penny jsem objevila pánve od 179 korun. Vzhledem k tomu, že si vařím a mám jen dva kastroly, oba s prakticky neexistujícím dnem, jsem si říkala, že se to za pořádný nepřilnavý povrch vyplatí.
Na výběr byly tři velikosti a já dumala, zda si vzít tu s průměrem 20cm za 179 nebo 24cm za 229. Nezdá se to, ale velikostně je to značný rozdíl. Rozhodla jsem se se projít po prodejně, než se definitivně rozhodnu a do oka mi padla ona! 24cm kovu za 179 korun. Trochu mě odrazovala měděná barva, která mi přišla zvláštní především s ohledem na to, že by povrch měl být hliník, ale nakonec jsem propadla jejím ladným tvarům a odnesla si ji s sebou.


Říkala jsem si, že když je to poprvé, tak se rozjedu a na snídani si udělala vajíčka s chili fazolemi a opečeným toustem. Moudrý je člověk, který poznal, že mám ráda pepř.

Jako dítě jsem chtěla být dospělá, protože jsem si myslela, že budu moct dělat všechny ty úžasné věci, které děti nesmější a o něco později také proto, že jsem si myslela, že budu svobodná. Omyl, svoboda je drahá záležitost a jen málokdo si ji může dovolit, a tak se alespoň raduji se z průměrnosti a všednosti. Koneckonců, věci jsou kolikrát takové, jaké se je rozhodneme vidět.

Co udělalo v poslední době radost vám? Povězte mi o tom v komentářích!

Na závěr mi ještě dovolte vám připomenout, že už toto pondělí (27.2.) je premiéra prvního dílu třetí série britského kriminálního seriálu Broadchurch s Davidem Tennantem a Olivií Colman. Pokud netušíte, o co jde, můžete si přečíst článek, který jsem pro vás napsala.

9 comments

  1. Já taky nakupuju podle toho, co je zrovna v letáku ve slevě. Holt študá chudentka :D Na koleji si vařím obědy i večeře (s menzou jsem se rozloučila nadobro před 3 lety), takže podle slev plánuju jídelníček.

    Cože, Broadchurch už zítra? To je paráda! :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Nevím, kde studuješ, ale naše menza má třeba dobrá jídla a relativně velké porce, ale přišla jsem na to, že vaření na koleji mi vyjde levněji. Uvařím si na několik dní a nemusím nikam chodit.

      Je, ale na ITV. Až se odvysílá, pokusím se to najít online. :)

      Delete
  2. Skvělý článek! :D
    Já bych se asi měla nacházet v podobné fázi jako ty, ale zdárně pokračuji v pijavicování. Do školy dojíždím, takže každý večer jsem doma, uvařená večeře (nebo prostě nějaké jídlo, které domu donesl někdo jiný), postel jsem si sice povlékla já, ale ložní prádlo jsem si sama nekoupila. Hrozně se mi líbí, jak jsi se osamostatnila, ale obávám se, že já bych to asi nezvládla. A jestli si někdo myslí, že jsem maminčin mazlíček (nebo něco podobného), tak mu to neberu, protože je to asi pravda :D.
    Osamostatnit se určitě plánuji, ale určitě až později, až budu mít vidinu nějakého stabilnějšího žití mimo domov. To teď rozhodně nemám.
    Takže za mě máš jedno velké smeknutí kloboukem a dva palce nahoru!

    (Taky chci mít radost z pánve! :D)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji. Chápu, pokud jenom dojíždíš, tak není důvod bydlet sama. Zvláště v kombinaci se školou je to děsná dřina.
      Já už rok strávila v Německu, takže jsem zase o ten rok starší než ostatní a sama cítím, že už nechci být na nikom závislá. Částečně taky kvůli tomu, že když se starám sama o sebe, nikdo mi nemůže diktovat, jak žít.

      Delete
  3. Teda, jseš dobrá, válčit takhle sama na sebe! Já pořád doufám, že se osamostatním po tomhle školním roce, jen najít práci... sice bych asi pořád žila doma u našich (holt jedináček v baráku), ale víc našim přispívat a žít si víc na sebe, i když to není úplně ono. Ale třeba najdu práci až někde dál a dosáhnu aspoň tvého levelu. :-D
    Ty nevolnosti po odběrech mě zatím odrazují od toho, abych sama darovala - bývá mi slabo i po klasických odběrech. I když v posledních letech už nemám tak nízký tlak, jak jsem mívala, tak to asi někdy o prázdninách, až si budu moct dovolit být potom mimo, hecnu. :-D
    A radosti z pánve se vůbec nedivím. Fakt vypadá dobře, na druhé fotce s jídlem jí zatraceně sluší i ta měděná barva, tak ať slouží! :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Znám více lidí, co pracují a stále žijí u rodičů. Většinou čekají, až dostanou smlouvu na neurčito a mezitím šetří na kauci na byt.
      Ono je to trošku jak s plaváním. Když člověka hodí do vody, tak zkrátka plavat musí ať chce nebo ne. Není to dvakrát příjemné, ale rozhodně efektivní. :)
      Nevolno mi bylo už vícekrát, ale když jsem nastoupila do tramvaje plné lidí, vyložně jsem si o to koledovala. -.-
      Kompliment jsem přetlumočila a pánev ti velice děkuje. :D

      Delete
  4. Fiha! Gratuluji k osamostatneni se, nejspis to chtelo hodne sily, ale je dobre, ze jsi tak spokojenejsi. Ja se osamostatnila pred 3/4 rokem. Nedonutila me k tomu ale rodina situace, ale to, ze uz jsem si prisla moc dospela na to, bydlet u rodicu a hlasit sve prichody a odchody. Obcas to financne dre, otacim penize, ale jsem spokojenejsi

    ReplyDelete
    Replies
    1. To věřím. Dříve či později člověk zkrátka dosáhne bodu, když už potřebuje mít to "svoje".

      Děkuji.

      Delete
  5. Inspirace mým instagramem mě velice potěšila! :) Jo, já mám z čistého povlečení a poskládaného prádla taky radost, zejména protože vím, že další prádlo a povlečení mě čeká až za týden. Sdílím i radost z pánviček (ačkoliv dobrou kuchařkou zdaleka nejsem) a podobných "dospěláckých" nákupů, třeba když jsem si poprvé domů dotáhla balení hlíny na kytky nebo nové dřevěné police. K osamostatnění moc gratuluji. Já sice bydlím sama už dlouho, ale rodinu pořád vysosávám. Kdybych chtěla žít úplně nezávisle, tak bych musela jít pracovat na full time, protože z bídně ohodnoceného polovičního úvazku neutáhnu ani nejzákladnější výdaje.

    ReplyDelete

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.