neděle 13. srpna 2017

Chiara turistkou #fotočlánek

Lidi to překvapuje, ale ačkoliv jsem městská holka, která strávila v přírodě za celý život jen minimum času, miluji ji. Miluji hory, úzké kamenité stezky a výzvu, kterou představují.

Asi nejhezčí fotka z celého výletu je bohužel zároveň i nejméně kvalitní. Dát jsem ji sem ale musela.
Kdo by řekl, že doposud nejlepší den tohoto roku začne tak krušně.

Na tom, že se s kamarádkou Lauren vydáme na takový výlet jsme se dohodly až na poslední chvíli a tak celá příprava proběhla poněkud... tedy vlastně neproběhla vůbec. K tomu jsem navíc ještě večer před a v noci téhož dne byla v práci. Doufala jsem, že bych kolem třetí už mohla být doma, chyba lávky, domů jsem dorazila až před pátou hodinou ranní a kombinace nadšení spolu s tlakem z blížího se vstávání mi nedala spát. Vůbec.

Jakmile jsem se vybrečela, protože jsem se bála, že kvůli nedostatku spánku budu muset výlet zrušit, čímž bych zklamala Lauren, ale především sebe (na tůru do přírody jsem se chystala měsíce a nikdy to nevyšlo), jsem si dala k snídani řízek. Zkrátka, nedostatek spánku si se mnou nehezky pohrával, ale odhodlání nakonec vyhrálo. Sbalila jsem vodu, řízky s chlebem, kyselé okurky, sušenky (díky babi), kšiltovku pořízenou speciálně na tento výlet (za 150 korun jsem se cítila velmi turisticky) a mobil, kterým jsem celý výlet dokumentovala. A jelo se!

S Lauren jsme se setkaly na zastávce tramvaje a společně pak došly na nádraží Ostrava Střed, odkud nás vlak dovezl do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jsme měly přestoupit na žlutý vláček směr Ostravice. Vláček ale nejel, jelikož lokomotiva stagnovala. Místo toho jsme mohly jet autobusem nebo čekat o šest minut déle na náhradní vlak. Já hlasovala všemi čtyřmi končetinami pro čekání. Miluji vlaky. Jsou mnohem pohodlnější, člověk se v nich obvykle nemačká a to vůbec nejlepší... mají záchody. Jsem ženská učůraná, takže záchod mi přijde na cestách vždycky vhod.

Jely jsme tedy vlakem a o tři zastávky později vystoupily, jen abychom zjistily, že jsme se o jednu zastávku unáhlily. Neměly jsme totiž vystupovat na stanici Ostravice zastávka, nýbrž jen na Ostravici. Taky vám to přijde jako past na turisty? A tak jakoby toho chození před námi nebylo dost, jsme se prošly na Ostravici pěšky.

Cesta nahoru nám trvala necelé tři hodiny i s pauzou na svačinu. V průběhu jsme potkaly turisty profíky, rodiny s dětmi, cyklisty i běžce. Věděli jste, že je zvykem zdravit protijdoucí turisty? Mě to překvapilo, ale vůbec nejvtipnější byly reakce lidí a hlavně dětí, na naše konverzace (o Lauren jsem se na blogu již zmiňovala, ale pro nevědoucí, Lauren je Američanka a ačkoliv žije v republice už pár let, povídáme si zásadně v angličtině). Lauren je na to asi zvyklá, ale mě ty děti ptající se rodičů, jakým jazykem že si to povídáme zkrátka pokaždé pobavily. Ale nejlepší byl stejně otec, který pošťouchnul svoji dceru, aby si s námi šla povídat. Holčička nevypadala, že by z toho nápadu byla právě dvakrát nadšená...


Zatímco ve vlaku jsme si povídaly o americké politice, feminismu, imigrantech, náboženstvích a pod., po cestě jsme se bavily spíše o životě.

Lauren je skvělá kamarádka, se kterou si člověk popovídá o dění ve světě i o osobních trablech a radostech. Neumím si představit lepšího parťáka na výlet.


Všeobecně mám velký respekt k lidem, kteří jsou jakkoliv talentovaní, ale v posledních pár měsících zvláště obdivuji ty, kteří jsou fyzicky schopní věcí, o nichž já mohu jen snít. Je to už pár dní a já doteď myslím na slečnu, asi v mém věku, která s až neuvěřitelnou elegancí vyběhla a seběhla Lysou, jakoby to dělala denně. Což asi pravděpodobně i dělala...
Mountain running nebo taky také trail running mě lákalo už celé roky, ještě dříve než jsem vůbec věděla, jak se tomu vůbec nadává. Jen na té myšlence na běhání po nerovném terénu, mezi přírodními překážkami, v horku, chladu, dešti nebo bahně je něco neuvěřitelně osvobozujícího. Jen kdybych měla o něco vyšší než jen nulovou disciplínu.



Na to, že to ráno moc nevypadalo, jsem se po celou dobu výletu cítila skvěle. Nebyla jsem vyčerpaná a naplno jsem si užila každou chvíli. I počasí nám vyšlo skvěle.
Nahoru jsem sice došla s vlasy mokrými jakobych vylezla ze sprchy a obličejem červeným jako přezrálé rajče, ale jinak naprosto šťastná a spokojená.



Na prvním úseku, kdy jdete jen po asfaltu a kolem vás projíždějí auta to tak nevypadalo, ale jak se cesta měnila, zvyšovala se i obtížnost. Vůbec nejtěžší je poslední úsek, který je hodně strmý. Ovšem tůra bez bolavých kloubů a pěkně protažených svalů by nebyla to pravé. Já jsem v tomhle smyslu asi trochu úchyl, ale zjizvená kolena považuji za skvělou vzpomínku na výlet do přírody.




Nejednou mě napadlo, jaké by to bylo žít v horách, blízko přírody. Mám takovou fantazii v níž bydlím v malé chatičce blízko lesa, se psem jako nejbližším přítelem, který by mě každý den vytáhnul ven a s lidmi bych se musela potýkat jenom příležitostně. Zní to jako ráj jenom mě?

Selfíčko s čepičkou...

... a selfíčko bez čepičky... ^-^


Dvě věci, na které jsem se těšila nejvíce, a tohle bude znít hodně neturisticky, byly smažák s hranolkama a čepovaná kofola. Čepovanou kofolu jsem neměla snad pět let a tak mi za těch šedesát korun (ach ano, Chiaře jeden půl litr nestačí, musí mít dva) ani slzička neukápla. To samé se nedá říct o omáčce, kterou jsem si dala k hranolkům. Pár kapiček stačilo k tomu, aby mi pusa hořela, jako kdybych vyzunkla zapáleného panáka. Vážně, v životě jsem už ochutnala pár pálivých omáček a vůbec jídel, ale takhle pálivé nikdy.



Fotografie zachycující spokojeného turistu ukazujícího na Hladícíc bod označující nejvyšší bod Lysé hory (1323).





Po dobrém jídle musí zákonitě následovat dobrý šlovíček. Asi dva metry od našeho stolu na terase se uvolnila dvě lehátka. Chvíli jsme si ještě povídaly a na pár minut jsem zavřela oči, což ale úplně stačilo k tomu, aby mi slunce žhnoucí z pravé strany vypálilo do pravého stehna pruh, podle kterého ještě dneska poznám, kam mi sahaly kraťasy a kam už ne.


Po cestě dolů jsme se vrátily zpátky k tématu náboženství. Na víru mám už od mala velmi specifický názor, ale co jsem poznala Lauren a její přátele z Young Life, což je v jádru křesťanská organizace, jsem se na otázku Boha začala dívat trochu jinak. Ne že by se ze mě zázračně stala světice, která se modlí před jídlem a po probuzení a před spánkem si čte z Bible, ale jelikož se pohybuji mezi věřícími, chci být minimálně schopná s nimi na toto téma konverzovat. Přiznávám, že mě taky fascinuje fakt, kolik síly a pozitivity dobří křesťané ze své víry čerpají. Zkrátka a dobře jsem se před Lauren zmínila, že bych si ráda přečetla Bibli a o dva dny později už mi Lauren jednu věnovala. Ale o tom jindy.


Do rozhovoru jsme byly zabrané natolik, že jsem v jednu chvíli minuly značku naší trasy a obešly to podle známého hesla z filmu Sneženky a machři: "Je to sice dál, ale zato horší cesta." Poslední úsek jsme pak doslova seběhly, protože se blížil čas odjezdu vlaku a nám se pochopitelně nechtělo čekat hodinu na další vlak.


Na stanici jsme doběhly právě včas, abychom pořídily tuhle fotku a už jsme nastupovaly do vlaku směr domov.

Na úplný konec ještě přidávám moje super amatérské kraťoučké video s krásným vodoznáčkem. :D




Na závěr chci říct, že mě tenhle výlet inspiroval ještě i jinak. Napadlo mě, že bychom my, původní blogeři z Píše, případně kdokoliv, kdo by mě zájem, mohli příští rok uspořádat společný výlet nebo si dokonce zakempovat. Zábava a skvělý materiál pro blog v jednom! Měli byste zájem se do nečeho takové pustit?

 Máte tipy na jednodenní výlet v Moravskoslezském kraji? Hledáte parťáka na dobrodružství? Podělte se se mnou v komentářích!

8 komentářů:

  1. Zní to jako velmi vydařený výlet! :-) Fotečky jsou nádherné, je vidět, že i počasí nad vámi drželo ochrannou hůl. Skvělé. :-)
    Zdraví,
    blogerka z blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Takový komentář vždycky potěší. :)

      Vymazat
  2. Vypadá to hodně pěkně, ani se nedivím, že ti připadá jako ráj bydlet někde v přírodě a naprosto tě chápu.
    Já bydlela několik let ve městě, pak jsem šla na vesnici a pak do Prahy a teď jsem se znovu vrátila na vesnici a musím říct, že je to super a jsem ráda, že už v Praze nejsem. :)
    Fotky vypadají skvěle a jsi dobrá, že jsi ten výšlap zvládla. Já si poslední dobou nejsem jistá, jestli bych to dala, zlenivěla jsem. :D Ale chtěla bych začít chodit delší výlety.
    V Moravskoslezském kraji jsem bohužel nebyla, takže tam vůbec výlety netuším, spíše jsem se nejvíce pohybovala v Severozápadních a středních Čechách. :)
    http://myfantasyworld.pise.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Skutečně jsem se překonala. Výlety jsou dar z nebes. Miluju, miluju, miluju výlety, výšlapy a tůry. :D
      Však já to nakonec projedu všechno, Čechy nevyjímaje, jenom bych se nejdřívě měla trochu seznámit s bližším okolím. Člověk ani kolikrát netuší jaké krásy má přímo pod nosem.

      Vymazat
  3. Jáááááá se hlááááásíííím! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tlapko! Vidíš, já myslela, že se nám podaří se znovu zcuknout a ono nic.
      Zatím nevím, jak to budu mít, ale musíme něco vymyslet. A to tak, že povinně! :D

      Vymazat
  4. Máš můj obdiv, vyrazit na výlet po tak náročném předchozím dnu a noci! Z článku srší ohromné nadšení a tak to má být. Je super, že jste si to tak užily. :)

    Píše sraz jsem plánovala, protože se s velkou částí Píše pisálků znám i osobně, ale je to fakt náročný sladit. Jen s Tlapkou se domlouváme na další návštěvě už asi půl roku. Kdybychom dělali sraz u mě v Brně, což je tak uprostřed a bydlí tu i Zo, Lyra a Alienor, tak tu může pár lidí přespat (4, možná 5?), ale dělat nějakou větší akci, na to asi nemám nervy. Ostravu na otočku tuplem asi nikdo nedá, zvlášť z Prahy. Navíc domlouvání přes blog je děsně neefektivní, takže koho nemám na Facebooku, ten jako by nebyl. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Já vím, že mám co dohánět, ale říkala jsem si, že by bylo fajn uspořádat nějakou velkou akci a klidně i mimo Ostravu, to pro mě není podstatné. Mít příležitost se setkat, seznámit a spolupracovat na takovém projektu mě láká už dlouho.
      Týjo. Tak to znamená... že já vlastně... nejsem. Méééééé! :´´´´C

      Vymazat

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.

Všechny články a fotografie jsou, pokud není uvedeno jinak, mým majetkem a je zakázáno je kopírovat!