sobota 5. srpna 2017

Chiarium se probouzí (zase)

Po nehorázně dlouhé době jsem zpět s článkem (předem upozorňuji, že je to článek velmi jájistický), o tom, proč jsem musela ukončit studium na univerzitě a co hodlám dělat dál, jak v životě, tak i z pohledu blogu.

Ramblers in the wilderness we can’t find what we need
We get a little restless from the searching
Get a little worn down in between

Je to sotva pár dní, co jsem opustila Olomouc a už teď mi velmi chybí. To město mi přirostlo k srdci natolik, že ho už považuji za svůj domov, což je zvláštní, protože v Ostravě jsem žila kam až moje paměť sahá a nikdy bych ji domovem nenazvala.
Olomouc mi vyhovuje v mnoha ohledech. Všechno co jen můžete chtít je blizoučko. Ať už si potřebujete nakoupit, dostat se na nádraží, jít si zaběhat nebo se projít do parku či do knihovny, nebo si třeba jít zaplavat, všude dojdete bez problémů pěšky nebo třeba na kole, nemusíte utrácet za hromadnou dopravu, která je v Olomouci (v porovnání s Ostravou) mimochodem velmi levná.
Olomouc má jedinečnou atmosféru ve dne i v noci. Do Bezručových sadů, parku přes ulici od areálu kolejí Envelopy, jsem se zamilovala na první pohled. Ať už do něj vstoupíte z jakéhokoliv směru, máte pocit, že jste se ocitli v pohádkové krajině (především díky úzkým cestám, hradbám a skálám). I samotné město a jeho úzké uličky a původní dlažby mají své jedinečné kouzlo. A takhle bych mohla básnit do nekonečna.
Mojí poentou je, že jsem ráda, že jsem si před tím rokem a půl vybrala za svou Alma mater právě Univerzitu Palackého, ačkoliv moje univerzitní dráha nebyla právě nejslavnější.

V září jsem nastoupila na UPOL do prvního ročníku v oboru německá filologie nebo chcete-li germanistika. Chození do školy mě nesmírně těšilo, i když jsem studiu, jak už to tak mám ve zvyku, nevěnovala zrovna maximum. Zimní semestr mi utekl neskutečně rychle. Když nám angličtinářka na základce říkala, že se na vysoké v září opijeme a probudíme se v prosinci, neměla jsem ani tušení, jak hluboká pravda to je.
Než jsem na školu nastoupila, plánovala jsem si, jak nebudu blogovat o svých lapáliích univerzitního bažanta a pak najednou byly tři měsíce pryč a mě přišlo hloupé psát o něčem, co už nebylo relevantní, ale hlavně mě čekalo zkouškové. Bez mučení přiznávám, že mě obtížnost zkouškového zaskočila nepřipravenou. Do té doby to byla pohodička, průběžné testíky jsem zvládala dobře, s učivem jsem neměla výrazné potíže a najednou se na mě vyřítil tenhleten náklaďák plný kyseliny a očekávání.
Teď se na okamžik vrátím zpátky v čase. Ještě než začalo zkouškové, obdržela jsem dopis, který mě vážně přinutil přemýšlet nad tím, že bych školu ukončila. Nemůžu zacházet do detailů, ale ve zkratce, jednou z chyb, které neustále opakuju je, že se spolehám a věřím v nejlepší možný výsledek a tak jsem se zase jednou (podruhé v životě) spolehla na ten náš český stát, jenom abych se dostala do vážných finančních a následně emocionálních problémů.
Nechci tvrdit, že to je jediný důvod, proč jsem tak zápasila se zkouškovým, vím, že mám problémy se soustředěním a chorobným odkládáním povinností, ale věřím, nebo možná chci věřit, že to hrálo svou roli. Určitě to hrálo svou roli.
Po tom, co se stalo jsem musela začít pracovat, ale jelikož jsem v práci byla nová, chvíli trvalo, než jsem začala vydělávat dostatek peněz. Nechtěla jsem opustit Olomouc, jednak proto, že jsem se hrozně styděla a potom také proto, že Ostravu zkrátka nemám ráda a soužití s mojí babičkou je komplikované. Zapřísáhla jsem se, že se z toho bahna nějak vysápu a v září znovu nastoupím do školy. Dokončit univerzitu je mým dlouholetým snem, kterého se nehodlám jenom tak vzdát, jsem ale tvrdohlavá a z čirého studu se nemůžu vrátit zpátky na katedru germanistiky. V únoru jsem si podala přihlášku na anglistiku, v květnu napsala přijímací zkoušky a na konci sprna mám zápis ke studiu. Už zase. Znovu budu začínat od píky a to už jsem ztatila dva roky (jeden jsem strávila v Německu jako AuPair a druhý, jak už víte, na germanistice).
Tentokrát už nehodlám nic podcenit a rozhodně se budu připravovat průběžně, protože naučit se všechno najednou je nemožné. Je to moje poslední šance. Spoléhám se na to, že je moje angličtina mnohem lepší než němčina, v angličtině jsem v mluveném i psaném slovu téměř úplně plynulá. Ze základu rozumím vždy alespoň kontextu věty, pokud ne každému slovu. Pokud to ovšem zase "zvořu", ukončím studium a najdu si stálou práci a byt v Olomouci. Na to ale myslet nechci.

Proč jsem se tedy vlastně nevěnovala blogu, ačkoliv jsem se zapřísáhla (zase)? Myslím, že pravidelně aktualizovaný blog mi není souzen. Nehodlám se vymlouvat a bez mučení přiznávám, že ačkoliv se deprese staly výraznou součástí mého života a v mnoha případech stojí za mojí neschopností věnovat se aktivně čemukoliv, hlavním důvodem neaktivity na blogu je chronická lenost spolu s nízkou motivací. Viním Twitter a seriál Doctor Who, hlavně teda ale ten Twitter. (Teď prosím mluvím o volném čase, čas strávený v práci - a že ho nebylo málo - nepočítám.)
Lidé se často vymlouvají na to, že nemají čas, když ve skutečnosti jen ta daná věc není jejich prioritou. Blogu bych se hrozně ráda věnovala pravidelně, ale vzhledem k tomu, že se musím v první řadě postarat o to, kde bude můj zadek spát a jestli se v přístím měsící taky najím a zbytek času mi mozek více méně stagnuje, není to mojí prioritou.

Jako příležitostná blogerka jsem se stále ještě nenašla (nemluvě o tom, že se moje zájmy mění rychleji než roční období), takže se do budoucna na blogu objeví variace článků na různá témata. Doufám, že se mi tak podaří se ustálit a zjistit, o čem bych chtěla psát a co si taky vy sami rádi přečtete.
Už teď vím, že se určitě nevzdám filmových recenzí, protože ty mě baví už léta a samozřejmě osobních článků, ale všechno ostatní je zatím ve hvězdách.

Děkuji každému z vás, kdo se mnou máte trpělivost a pokaždé, když se nečekaně vynořím z hlubin internetů, se k mému blogu vrátíte a opět mě podporujete.

6 komentářů:

  1. Chiaro, jsem ráda, že jsi zpátky. Nás začínalo na oboru 12, odstátnicovali jsme 4. Někdo odešel sám, někoho vyhodili, dva kluci nedali státnice. Já sama vyhazovu ve druháku unikla jen o chloupek (opakovaně zapsaný povinný předmět z prváku jsem nakonec zvládla na úplně poslední možný pokus; mít o bod méně, letím). Tím chci říct, že je to docela normální, dokonce i pro studenty, co nemusí řešit existenční potíže a bydlí u rodičů. Držím palce, ať je tentokrát tvůj let studenským životem úspěšnější, ale hlavně ať se v tom oboru najdeš a baví tě. Hodně štěstí! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Těší mě, že Tě tady vidím.

      Logicky vím, že nejsem jediná, ale nějak mi to nepomáhá. Uvidím, jak se bude dařit a když to nepůjde, tak to holt nepůjde.

      Gratuluji ke zvládnutým státnicím! Máš můj obdiv. Mě to přijde neskutečné.

      Vymazat
  2. Musím se přidat k Boudicce - jsem ráda, že jsi zpět. Vítej! :-) Ta škola mě moc mrzí, ale ty jsi šikovná a dostaneš se na angličtinu a už už dáš, uvidíš, žejo! ;-) Držím moc palce a těším se na další článek. Užívej léto! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, děkuji, děkuji! Vy holky víte, jak človeka potěšit. :)

      Vymazat
  3. Ráda Tě tu zase vidím. :) Vůbec se nedivím, že jde blog a zčásti i studium stranou, když jde o záležitosti přímo existenciální. To je jasná věc a správně srovnané priority. :)
    Držím palce, aby anglistika byla lepší volba. Už víš, do čeho jdeš, znáš univerzitní systém. Určitě to zúročíš! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Palce se mi budou určitě hodit. A jsem ráda, že to tak vidíš. Já si pořád připadám blbě, že to tu tak zanedbávám, protože mě to opravdu baví a hrozně ráda s vámi všemi komunikuji.

      Vymazat

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.

Všechny články a fotografie jsou, pokud není uvedeno jinak, mým majetkem a je zakázáno je kopírovat!