Jídlo jako závislost, body image, šikana a strach

Přesně za dva týdny to bude rok, co jsem napsala a zveřejnila vůbec nejintimnější článek mého života. Tehdy jsem ho označila za ten nejtěžší článek, který jsem kdy napsala.
Rozhodně jsem neměla v úmyslu z toho dělat tradici, ale shodou okolností teď píšu další takový článek. 
Před rokem jsem psala o mé matce. O ženě, která mi zničila život a svým chováním mě dohnala k těm nejtemnějším a nejbolestnějším myšlenkám. To, o čem budu psát dnes, s tím úzce souvisí.

Pro snadnější porozumění by bylo nejlepší přečíst si zmíněný článek, ale ve zkratce jde o to, že jsem vyrůstala s labilní matkou, která si na mě pravidelně vylívala zlost a frustrace. Týrala mě jak fyzicky, tak ale především psychicky, a i přesto, že je už nějakou dobu po smrti a mnohem delší dobu jsem s ní nebyla v kontaktu, následky jejího chování si nesu do dnešního dne. Jedním z těchto následků je velmi nezdravý vztah k jídlu...

Jako dítě jsem byla hodně divoká. Neustále jsem byla venku na "lítačce", lezla po stromech, skákala přes ploty a měla věčně rozbitá kolena. Nevadilo, že jsem se narodila celá tak nějak kulatá a faldatá, ani že mi všechno chutnalo a talíř jsem pravidelně olízala tak, že vypadal jako umytý. Domů jsem chodila zásadně uřícená, jak jsem lítala za balónem a snažila se si alespoň jednou kopnout hrála s klukama fotbal nebo bojovala s holkama za záchranu světa, jako to dělaly čarodějky Witch. Jenomže potom začalo "lítaček" ubývat a jídla naopak přibývalo. Moje matka i babička mě rády vykrmovaly. Matka, zřejmě ve víře, že mi dělá dobře, mi neustále nabízela jídlo a babiččiny omáčky a zelňačka se prostě odmítnou nedaly. A tak to začalo, pomalu a nenápadně. Dospělákům nevadilo, že mám dobrý apetit, právě naopak, tak proč by to mělo vadit mě?
Až zpětně si uvědomuji, jak byl život krásný, dokud jsem nenarazila na ostatní děti a jejich zlobu.


S vrstevníky mi to nikdy nijak moc nešlo. V té době jsem to tak pochopitelně nevnímala, ale už tehdy jsem byla hodně ovlivňovaná matčinými psychotickými záchvaty. Jako dítě jsem nevěděla, že promítání vzteku na ostatní lidi není správné ani normální. Od matky jsem odkoukala chování k ostatním lidem i smysl pro teatrálnost. Moje matka zásadně vytvářela drama ze situací, které by se daly v klidu a jednoduše vyřešit. Já jsem ji samozřejmě napodobovala.
Vůbec se nedivím ostatním dětem, že mě neměly rády. Ani jim nemám za zlé, že mě po nějaké době začaly nazývat prasetem a chrochtat, když jsem byla nablízku (a to i přesto, že jsem nebyla až tak tlustá). Skupinová mentalita dělá z lidí ovce, natož pak z dětí. Komu odpustit nemůžu jsou dospělí. Učitelky a vychovatelky, které mhouřily oči a obracely se k šikaně zády. 
Žádné dítě se nenarodí zlé. Když zlé je, je to proto, že z nějakého důvodu neumí jinak adresovat to, co ho trápí a tíží. Já jsem se vyjádřit neuměla, situace doma to ještě zhoršovala a tak jsem nakonec i uvěřila, že já prostě zlá jsem. Říkaly mi to děti, říkala mi to matka, učitelky a vychovatelky nikdy neprotestovaly a mám podezření, že v duchu i souhlasily, a tak jediná úleva, která tady byla vždy a každý den, bylo jídlo. Jídlo byla jediná věc, kterou mi matka nikdy nezakazovala. Zaracha na televizi? Jasně. Dva měsíce zákaz chození ven přes letní prázdniny, zatímco matka si jezdila k jezeru? Ovšem. Muset se sama učit několik hodin matematiku, které jsem nerozuměla a akorát jsem vždycky skončila v slzách a dodnes ji nenávidím? Určitě. Ale jídlo? Jídlo tu bylo vždycky.
Nejsem přesně schopná určit, kdy se mi ten dobrý apetit vymkl z rukou. Jídlo mi chutnalo, ale nikdy mi nestačilo. Vždycky jsem si přidala. Nespočítala bych, kolikrát mi bylo špatně. Jídlo se pro mě pomaličku stávalo způsobem (jedním ze způsobů) sebepoškozování. 
Po letech jsem se nakonec ze všeho dostala. Svému tělu na první pohled neubližuji. Neřežu se, nepálím, nepiju, nefetuju, dokonce ani nekouřím. Já jsem si bohužel (původně) nevědomě našla jiný způsob, jak se ničit. Já prostě jím. O špatných dnech jím, dokud nemám žaludeční křeče. Pro většinu lidí by tohle byla definitivní stopka. Pro mě ne. Já si vezmu Ibalgin a pokračuju v jídle. Je mi jedno, co jím. Jídlo mi nemusí chutnat, málokdy mívám chutě, já prostě jenom žeru, abych žrala. Zaměstnává mi to mozek a odvádí mě to od věcí, na které nechci myslet.

Pokud teď máte dojem, že jste četli a viděli dost, doporučuji ukončit to tady. Následují jen další detaily a také fotografie.

Dlouhou dobu jsem to nevnímala jako psychický problém. Měla jsem za to, že jsem prostě jenom zvyklá na mizerný životní styl a s mým ještě mizernějším sebeovládáním jsem prostě odsouzená k tomu být navždy tlustá. 
Navždy budu hledat v obchodě vyšší velikost, a když ani ta nebude stačit, odejdu zklamaná a naopak i když ji najdu, stejně nebudu vypadat tak dobře, jako ta holka, co si může dovolit kus o dvě velikosti menší.  
Navždy budu mít zažívací potíže, protože moje tělo si prostě nedovede poradit s takovým množstvím a kvalitou jídla.  
Navždy budu mít raději zimu než léto, protože se můžu schovat pod svetr... 
A nebo ne?
Pokusů pár bylo. Nějakou dietu jsem nikdy nedržela. Chtěla jsem změnit životní styl, ne nezdravě zhubnout a pak to zase nabrat. Občas se mi i dařilo jíst hezky, ale jakmile se objevil nějaký problém, všechno to šlo vždycky do háje zeleného.
Nakonec jsem začala číst knihy. Přečetla jsem toho dost, ještě více toho vlastním. Zkoušela jsem stravování podle Antónie Mačingové, ale většina jídel byla nepoživatelná (brokolice s eidamem na oběd je jeden příklad, který mluví za vše, a to já mám brokolici ráda!), navíc nemůžu brát vážně člověka, který propaguje sójovku. Zhubnout se na tom dá (a moje babička je toho důkazem), ale o nějakém zdravém životním stylu můžeme mluvit jen těžko.
Po Mačingové jsem se vyloženě neřídila nikým, jen jsem se snažila sama sebe korigovat a jíst přijatelně a tak jsem si pár let držela 68-72 kilo, což je na 165 centimetrů hodně, ale držela jsem se a moc jsem se tím netrápila. JENOMŽE potom o letních prázdninách 2017 jsem byla jako obvykle darovat plazmu a při rutinním vážení jsem zjistila, že mám 74 kilo, což mě naprosto šokovalo. 74 kilo jsem neměla nikdy. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se sebou už ale fakt něco udělám. Po měsíci doma v Ostravě jsem se vrátila na kolej do Olomouce a začala hledat trenéra, který by mi zároveň sestavil jídelníček.
Dlouho jsem si přála jídelníček od Maminy Zdeniny (více o ní se dozvíte na jejím blogu a na Facebooku), ale ona nepřijímala nové klienty, a tak jsem se rozhodla zapátrat mezi místními. Chtěla jsem někoho, s kým bych mohla komunikovat osobně. Trenéra jsem nakonec našla a jako z trenéra jsem z něj měla moc dobrý pocit, i když na mě při cvičení mluvil, což nebylo úplně ideální vzhledem k tomu, že jsem sotva zvládala dýchat a zatínat svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Zkrátka, měl dobré recenze a tak jsem se rozhodla si od něj koupit i jídelníček. Bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem mu za něj zaplatila dopředu i se cvičením...Jídelníček jsem si pak musela doslova vydupat a pokud hádáte, že s tím, co jsem dostala, jsem nebyla spokojená, hádáte dobře. 
Dostala jsem sedm tabulek v Excelu. Na každý den jednu. Žádné variace, žádná možnost obměny, žádné vysvětlení, žádné instrukce, žádné recepty. Nerozuměla jsem vahám, překvapily mě jouly, místo kterých tam měly být kalorie, a na večeře jsem měla těžká jídla a potraviny, na které jsem upozorňovala, že je večer mít nemůžu. Taky mě překvapilo, že jsem na každý den měla maso, a nepočítala jsem ani s potravinami jako jsou avokádo, losos a další věci, které pro studenta nejsou úplně běžně dosažitelné. Rozhodně ne každý týden. Byla jsem hodně zklamaná. Domluvila jsem si schůzku, co nejdříve to šlo. Doufala jsem, že si to vysvětlíme, ale místo toho jsem tam seděla a připadala si jako naprostý blbec. Dozvěděla jsem se, že jsem mu přece neřekla, že nechci každý den maso, že jedna mrkev na svačinu je v pořádku, protože co jiného mi tam má napsat, kýbl? (To prosím parafrázuji.) Taky mi bylo vyčteno, že on přece nemůže vědět, kolik si já můžu dovolit vydat za jídlo, s tím, že ale po chvíli přiznal, že normálně se na to teda jako ptá... V tu chvíli už mi mozek bublal zlostí. Byla moje chyba, že jsem mu neřekla, že na koleji nemám lednici jen sama pro sebe a taky mixér a troubu. On je zkušený trenér a nutriční poradce s léty praxe, ale já jsem měla předpokládat, že každý den budu mít maso, a když jsem mu řekla, že bílkoviny jsou například i v tofu, tak se mě zeptal, proč teda po něm chci jídelníček, když to vím... Mohla bych pokračovat, ale pro představu to snad stačí. 
Bylo mi zle. Hodně zle. Psychicky. Přesto jsem druhý den šla na trénink a v tichosti si odcvičila svoji hodinku. Další hodinu jsem už ale zrušila a doma pak vymazala jeho číslo z mobilu. Peníze jsem mu nechala. 
Byl to pro mě zlomový moment. Od té chvíle jsem začala jíst více a hůře než kdy předtím a ze svých několik let udržovaných 70 kilo jsem se během necelých tří měsíců vyšplhala na 85. Nového poradce jsem nehledala. Přestala jsem věřit, že by mi někdo mohl pomoct. A jelikož jsem si sama pomoct neuměla, začala jsem žertovat, že se prostě do třicítky užeru k smrti...

Je to pár dní, co jsem se převlékala do noční košile u své skříně. Normálně se oblékám v koupelně nebo v pokoji, ale na koleji teď přes zkouškové nikdo není, a tak se stalo, že jsem stála před otevřenou skříní, na jejichž dveřích mám zevnitř přilepené zrcadlo, a koukala na něco, co normálně nevidím. Dívala jsem se na sebe a přemýšlela, kdy se to stalo. Kdy jsem si takhle zdeformovala tělo? 
Je jedno, co se vám zastánci "krásná a zdravá v každé velikosti" snaží namluvit, na těle, které se roztéká do všech směrů a které je poseté striema (ne nějakýma čárečkama, ale pořádnýma jizvama vzniklýma jak se kůže nebyla schopná tak rychle roztáhnout) skutečně není nic krásného a už vůbec ne zdravého. Co si to dělám? Nechtělo se mi tomu věřit. Věděla jsem, že číslo na váze je podstatně vyšší a že jsem musela vytáhnout ze skříně nové kalhoty, které mi vždycky byly velké, protože do starých se už prostě nevejdu, ale vidím se každý den a tak jsem tu fyzickou změnu nějak nepozorovala. Najednou jsem se ale dívala na něco, co už popřít ani přehlédnout nešlo a co mě málem poslalo do kolen.




Začala jsem po dlouhé době znovu vehementně pátrat a nakonec jsem zjistila, že jídelníček od výše zmiňované Maminy Zdeniny není tak nedosažitelný. Pokud je člověk ochotný zaplatit ještě jednou tolik, než kolik by zaplatil, až by se na něj dostalo v pořadníku. Stačilo jen odeslat formulář, peníze a za 24 hodin jsem ho mohla mít. Je to ale výdaj, se kterým jsem tento měsíc už nepočítala. Uložila jsem stránku do oblíbených a řekla si, že do toho půjdu v dalším měsíci, potom jsem se ale zeptala sama sebe, na kolik si cením svého zdraví a svého těla? Mamina Zdenina byla jediná, u které jsem se nebála po své nemilé zkušenosti do toho znovu jít. Věděla jsem, že její jídelníčky jsou variabilní, snadné a rychlé na přípravu a hlavně se nemusí nic vážit ani počítat kalorie. Navíc jsou součástí ještě tipy na nakupování, recepty a další informace. Neuplynuly ani dva dny a já klikala do oblíbených a ještě ten den převedla peníze z účtu. 

Světe div se, za další dva dny jsem měla jídelníček na emailu. Takovou radost mi už dlouho nic neudělalo. I s nákupem, který jsem udělala včera, jsem pořádně přešvihla svůj měsíční rozpočet a to zdaleka nemám všechno, ale čert to vem.



Teď k tomu, proč jsem se vůbec rozhodla tenhle článek napsat. Několikrát mi bylo vyčteno, že píši o věcech, které jsou přespříliš osobní a tabu. Jistě, jakmile jde člověk s kůží na trh, existuje možnost, že se to nehezky zvrtne a někdo to proti němu obrátí. Mě osobně ovšem lidé, kteří jsou natolik drzí, že si dovolují utahovat z duševních nemocí (depresí, úzkostných stavů, sebepoškozování) a lidského těla (tlustého či hubeného, pihatého, zjizveného, duhového...) už nějakou dobu nedojímají. Píši o tom, o čem sama ráda čtu a také o tom o čem si myslím, že si rádi přečtou ostatní. Většina lidí by se do něčeho podobného nepustila a já je naprosto chápu. Nedělám to proto, že by mi to bylo příjemné (to opravdu není), ale protože chci, aby ti kterých se to týká věděli, že nejsou sami.
Jde o to, že většina lidí, kteří mají nadváhu, se stydí říct veřejně, že chtějí zhubnout nebo že hubnou, protože tím by se otevřeli potencionálním urážkám a posměškům, kterých si nejspíše už tak užili až vrchovatě. Tlustí lidé nepůjdou cvičit do posilovny nebo běhat ven, protože se stydí za to, jak jejich tělo vypadá běžně, natož v pohybu.
Bojí se, že se stanou terčem, 
protože nebudou schopni stejných výkonů jako všichni ostatní, 
protože se budou potit, 
protože budou rudí v obličeji, 
protože se na ně všichni budou dívat...
A přesně takhle vzniká ten zatracený začarovaný kruh. Člověk si říká: "Půjdu do posilovny, ale nejdříve trochu zhubnu sám, abych se za sebe tolik nestyděl. Budu cvičit každý den, budu jíst zdravě, už nikdy v životě si nedám čokoládu." Jenomže ono to potom stejně nikdy nedopadne. 
Internet je plný rádoby odborníků a tipů a triků jak shodit pět kilo za měsíc, deset kilo do plavek, osm a půl kila za dva týdny na zázračných čajích... Člověk se v tom nutně musí ztratit.
Věděli jste, že hodně obézních lidí je ve skutečnosti podvyživených? Spousta lidí si myslí, že když omezí kalorie, tak zhubnou. Ve skutečnosti si ale naprosto zlikvidují metabolismus. Už vám někdo řekl, že nemáte tolik žrát? Kopněte je do prdele. Všechny. A pořádně.


Pro ty z vás, kteří se poznáváte a nevíte kudy kam, pro ty z vás, kteří se bojíte vyslovit nahlas ta slova, protože si už znovu nechcete nechat ublíži,t a ještě jednou pro ty z vás, kteří jste ztratili naději, pro vás a také pro sebe, jdu já s kůží na trh. JSEM TLUSTÁ, ale to končí. Nečekám na začátek měsíce, na nový rok, na to až mi na hlavu spadne kometa, já prostě jedu. Jedu proto, abych se cítila lépe, byla zdravá, plná energie a dožila se pravnoučat. Kašlu na 90-60-90, mojí mírou bude spokojené a zdravé tělo. 

4 comments

  1. Jsi neskutečně statečná a silná! Opravdu moc a já tě obdivuju, za to jaká jseš, protože jsi ještě o několik let mladší a už si nebojíš sama sobě si něco přiznat. To já v tvém věku neuměla a na svůj věk s tím mám problém i teď. Neskutečně ti fandím! :-) Já ake vím, že to dáš! :-) A ten konec je pravdivý. Brácha měl několik let obezitu snad I. stupně. Několikrát byl u výživových poradců a vlastně mu všichni řekli, že je podvíživený a jí málo. Nikdy to ale nepomhlo až před rokem, kdy mu to došlo a najednou se zakousnul a šlo to samo. Jelikož už něco věděl od všech výživových poradců, tak se do toho pustil sám a teď už má snad o dvacet kilo míň, snad už i o něco víc. Je mladší (o dva roky), ale já ho za to neskutečně obdivuju, opravdu hrozně moc. Kdybych mohla, každý den bych se mu uklonila, protože je vážně dobrej. Ono to možná nevypadá, ale patřím mezi lidi, kteří se musí hlídat, aby nenabírali, občas mám období, kdy jsem v tabulkách už značená jako lehdká nadváha, ale ještě nikdy mi pořádně neseplo. Teď jsem si ale koupila knížky o stravování a chystám si je přečíst, tak snad!

    Moc ti držím palce! ty to zvládneš! :-)

    ReplyDelete
  2. Můj děda je obézní, protože má nějakou metabolickou poruchu, vázanou na to, že mu pozdě odhalili cukrovku. Jí málo, dietně, ale hubne jen velmi málo, spíš se snaží více nepřibírat. To ale rozhodně není tvůj případ. Víš, kde je problém, a máš sílu i možnost ho změnit. Navzdory všemu, co tě vinou matky postihlo (nebo právě kvůli tomu?) působíš strašně silně, takže věřím, že to dáš. :)
    Hrozně se mi líbí ten přístup, s jakým sis objednala vysněný jídelníček hned. Protože zdraví je fakt to hlavní. Nehubnout kvůli kráse, ale kvůli zdraví... a mimochodem, ty jsi krásná. Máš pěkný obličej, nádherné vlasy, výrazné oči. A když se na té poslední fotce usměješ, tak to na mě působí jako zhmotněná energie, fakt.
    Na píše.cz teď píše Fluffy, ten se tomuhle tématu věnuje (i když to dohnal do mnohem většího extrému). A je důkaz toho, že to jde i ze dne na den, když má člověk důvod a vůli. Tak k němu třeba mrkni, jestli ho ještě neznáš. :)

    ReplyDelete
  3. Souhlasím s Tlapkou, že máš nádherný obličej. Souměrné rysy, výrazné oči i vlasy a ještě ty krásné pihy. Když se usměješ, moc ti to sluší. :)

    Víš, proč jsi nabrala, víš, jak to shodit. To je dobrý začátek. Teď už nezbývá než si najít na světě dostatek radosti, aby se ty nepříjemné přežírací stavy už nevracely. Budu ráda (a ostatní čtenáři určitě taky) za články, jak se s kily daří bojovat; třeba by tě to taky povzbudilo. Přijde mi ale, že velmi dobře víš, za čím si jdeš, a to je dobře.

    Přeji spoustu štěstí a vytrvalosti, ať se ti podaří dosáhnout vytyčeného cíle. A klobouk dolů, jak jsi sem vše dokázala napsat a nafotit, za to máš můj obdiv.

    ReplyDelete
  4. Velmi ti rozumím... Jako dítě jsem se vyvíjela velmi podobně. Četla jsem jedním dechem... A musím říct, že z tebe číší obrovská síla a dle fotek neztrácíš jiskru. To je skvělá startovní pozice.

    Celé je to hodně o tom, co vyznívá jako klišé - MÍT SE RÁDA. Pomalu vytvářet sebelásku a loupat špíčky... Mamina Zdenina je super a budu ráda za nějakou podrobnější recenzi až trošku pozkoušíš.

    Jinak k boji s kily bych ti doporučila diář, o němž píšu na svém blogu (http://radus.pise.cz/218-fitness-diar-2018-od-fitshakeru.html)

    Obrovsky držím palce!

    ReplyDelete

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.