neděle 11. února 2018

HÄMATOM / Dymytry Olomouc 2018

Na koncerty nechodím, na párty taky ne, nepiju, nezpívám, netančím a o německé metalové kapele HÄMATOM, která dělala předskokana českým Dymytry jsem nikdy neslyšela. Přesto, když zpěvák a frontman NORD naběhl na pódium, od kterého jsme stáli dobré tři metry a začal lidem křičet do obličeje, moje maličké a dobře ukryté metalové já narostlo do výšky mrakodrapu. O tři písničky později jsem byla rozhodnutá, že pojedu na jejich koncert, i kdyby to mělo být do Německa, a na konci už jsem ani nemohla mluvit, jak jsem řvala, zpívala a skákala.

HÄMATOM (všechny fotografie jsou z mobilu, kvalita tak bohužel není ideální)
HÄMATOM mě zaujali už před začátkem koncertu během autogramiády. K jejich stolu, který byl naproti Dymytry se právě davy nehrnuly, ale pár fanoušků/zvědavců tam měli. Já jsem je zaregistrovala především díky jejich vzhledu a taky mě zajímalo, jestli to jsou skutečně Němci, jak napovídala přehláska v názvu kapely. Pro selfíčko a podpis jsem si bohužel nedošla, protože jsem se soustředila na hlavní atrakci večera - Dymytry. Nechala jsem si podepsat plakát a udělala si selfíčko s bubeníkem, jak jsem později zjistila.
Musím říct, že ačkoliv na tyhle akce opravdu nechodím a většina přítomných vypadala jako skalní fanoušci "tvrdé hudby", vůbec jsem se necítila nepříjemně ani mimo. Toho jsem se bála asi nejvíce. Z velkého množství lidí, kteří se o sebe otírají a příležitostně sebe nebo někoho jiného zlijou pivem, a přehnaně hlasité hudby v reprácích nejsem právě dvakrát nadšená. V podobném prostředí se o mě pokouší střídavě panika a klaustrofobie. To mě naštěstí chytlo až na úplném konci, když se všichni hrnuli ven a my byli přišpendlení k baru.
Přese všechno jsem byla rozhodnutá si večer užít. Lístek jsem koupila spolubydlící jako dárek k narozeninám (spolubydlící, která mimochodem nejen čte můj blog, ale také zkontrolovala a opravila posledních několik článků, díky moc!) a rovnou jsem přibrala i jeden sobě. Většina kamarádů totiž jela na poslední víkend před začátkem semestru domů a tak jsem se de facto obětovala. Nakonec jsem ale opravdu hrozně ráda, že jsem šla. Sice teď cucám "strepsilsky", abych trochu ulevila bolavému krku, a tělo mě bolí jako po kvalitním workoutu, ale do uší mi hučí moje nejnovější posedlost Zeit für neue Hymnen od... zcela překvapivě a neočekávaně... HÄMATOM! Mimochodem, písnička je to sice uřvaná, ale velice příjemně uřvaná a má hezky zpěvný refrén, takže určitě doporučuji dát jí šanci, i když metal zrovna není vaším šálkem čaje. Naživo byla naprosto bezkonkurenční, refrénu jsem se chytla hned. To ale zase odbíhám.
Zkrátka, soboty jsem se děsila jako čert kříže a zároveň jsem se hrozně těšila. Měla jsem obrovskou radost, že se mi podařilo sehnat tak dobrý dárek. Knížka by sice taky udělala radost, ale ona si spolubydla chtěla na narozeniny pořádně zapařit, a když to vypadalo, že by měla jít tancovat někam sama, bylo rozhodnuto. Od čeho jsou jinak kamarádi?
Tak jsem se zase jednou navlékla komplet do černé a šlo se. Teda, nejdříve se samozřejmě pilo a já jsem višňovicí a trochou vína poprvé za více než dva týdny porušila svůj stravovací plán (alkohol je pochopitelně při redukci váhy naprosto nevhodný). Na místě jsem potom ale už měla jen jedno Frisco a dva loky piva čistě kvůli hydrataci, což myslím není taková katastrofa. Opilá jsem se necítila vůbec (ačkoliv nepiju, takže mi stačí opravdu maličko), protože to co jsem vypila, jsem zase obratem vyskákala.
Na místě byl pro skalní fanoušky dostupný bohatý merch. Dymytry měli svoje trička, mikiny, klíčenky, zapalovače, nášivky, espézetky a spoustu dalších. Pár věcí měli i HÄMATOM, ale od prvního předskokana Jerem.I jsem nic nezaregistrovala.
Ze všeho nejdříve se šlo pro plakát pro bráchu spolubydly, potom pro pití a hned na to pro podpis na plakát. Já posbírala podpisy od každého člena kapely, vyfotila se s bubeníkem a naprosto vyignorovala HÄMATOM, kteří nám stáli za zády. Kdybych se řídila svými čecháčkovskými instinkty (když je to zdarma...), mohla jsem mít podpisy i od nich. Kdybych tak věděla...



Jako první hráli čeští Jerem.I, kteří byli vlažní jak v hraní, tak i ve vytváření atmosféry. Měli dobrý hlas, struny i bicí, ale všechno dohromady to nějak drhlo.


Následovala kuř/čurpauza a doplnění tekutin a šlo se na HÄMATOM. V umění probojovávání se koncertním davem zběhlá spolubydlící mě lapla za pracku a protáhla mě až skoro k pódiu. Myslím, že všichni, kdo v tu chvíli byli v Esku, si jejich hodinku neskutečně užili. Na to, že šlo skutečně jenom o předskokany a v ČR vystupovali úplně poprvé, měli parádní odezvu. Zpěvák NORD vytvořil už během první písně naprosto neskutečnou atmosféru. Všichni jsme skákali, řvali, zpívali lek mich a reagovali, jako kdybychom přišli jenom na ně. Vzduchem proletělo pár triček. NORD vypadal na konci ohromně spokojeně (ostatní měli masky, takže těžko říct :).





Jakmile skupina odešla, zatáhly se závěsy a pódium se začalo připravovat pro Dymytry. Hlediště se trochu uvolnilo a my se tak dostaly až do třetí řady. Ani na záchod jsme nešly, protože to bychom o ta místa přišly a že to byla místa! Hrazení stálo hned u pódia, takže jsme byli opravdu blizoučko a ještě navíc přímo uprostřed u stojanu na mikrofon a tedy i u zpěváka Jana Macků nebo taky Prothea (díky wiki!). Od Dymytry jsem si poslechla něco málo ještě ten den odpoledne, ale kapelu jako takovou jsem vůbec neznala. Teď nechci v žádném případě urazit fanoušky, ale mě to všechno znělo stejně a jak je to hrozně uřvané, tak jsem nerozuměla ani slovům. Mnohem více se mi líbily takové ty pomalejší vložky, kde také zpěvákův medově chraplavý hlas, podle mého, vynikl podstatně lépe, ale co já vím.


Hrát začali s půlhodinovým zpožděním v deset třicet a skončili o půl jedné. Bez mučení přiznávám, že jsem si Dymytry moc neužila. Snažila jsem se alespoň ponořit do hudby, když už slova jsem neznala, ale ani to se mi moc nedařilo. Poslední hodina byla opravdu už náročná. Byli jsme nasardinkovaní a dehydratovaní. Mě neskutečně bolela chodidla (ach, ty plochý tlapky!), několikrát mi někdo dupnul na nohu, a když se začalo skákat, spolubydlící mě doslova ohrožovala na životě vlastním tělem. Konce jsem se nemohla dočkat, párkrát jsem i zvažovala, že se prostě seberu a z posledních sil se protlačím ven, ale vytrvala jsem.
Před odchodem jsme si ještě dali u baru vodu, já si vnitřně lehce zapanikařila, když nás davy mířící ven uvěznily na místě a šlo se pro bundy. Na kolej jsem už vyloženě šlapala s tím, že mám v chodidlech asi střepy. Nakonec jsem ještě sebrala síly, nasoukala se do košile, vyčistila zuby, sundala většinu makeupu, updatovala svoje Insta Stories na Instagramu (protože já už prostě nějak nemůžu žít bez toho, aniž bych vám pravidelně ukazovala, co dělám, jím, piju, čtu...) a padla. Devadesát devět procent z vás není mými spolubydlícími, takže zřejmě nevíte, že já prostě nikdy nespím celou noc a minimálně jednou vstanu. Dneska jsem spala až do osmi do rána jako zabitá. Asi budu na koncert chodit každý den, prospívá mi to...



1 komentář:

  1. Na koncerty chodím málo, skupiny, které mě zajímají, se v Česku moc neukazují. Metal mě míjí úplně. :) Ale musel to být super zážitek. Já byla naposledy na electroswingu (Parov Stelar) a celkem slabé, tak mě to teď znovu ani nikam netáhne. Přijde mi, že si hudbu vychutnám lépe doma.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.

Všechny články a fotografie jsou, pokud není uvedeno jinak, mým majetkem a je zakázáno je kopírovat!