středa 7. března 2018

Týden života studentky vysoké školy

Pondělí je fajn. Vstávám v šest, abych se stihla najíst, zkulturnit a na osm byla ve škole na první ze tří přednášek. Na jednu nechodím, protože se svou neschopností udržet pozornost více jak dvě minuty, aniž mi mozek odletěl do teplých krajů (mimochodem supr věc pro studium na výšce), hodinu a půl s uspávačem hadů prostě psychicky nezvládám. První dvě přednášky se v pohotovosti udržuju pečlivým vyťukáváním poznámek do noťasu. Ručně nepíšu, protože tu svoji kaligrafii nepřečtu ani s pistolí u hlavy a navíc bych to nestíhala. Občas se snažím něco říct (špatně), ale když se učitel náhodou na něco ptá, dělám že nejsem. Když náhodou kouká na mě, tvářím se zoufale. Po třech hodinách balím saky paky a mizím na kolej udělat si oběd. Cesta mi trvá asi deset minut pěšky, ale stejně vždycky promrznu. Udělám si oběd a čučím na nejnovější skotskou detektivku, přičemž části, kde mluví lidi nad padesát přehrávám několikrát, protože jejich dialektu prostě nerozumím. Když dokoukám díl nebo dva nebo tři, uznám za vhodné procvičit si něco málo na následující hodinu jazyka z jiného světa také známého jako irština. Tá mé ceart go leor, go raibh maith agat. - Ta mé kjak go ljór, go ro mahagat. Zapsala jsem si ji dobrovolně a hrozně mě baví, ale její systém psaní a výslovnosti zatím nepobírám. Slán anois! - Slón aniš! Dám si svačinu a jdu na seminář irštiny. Hodinu a půl se culím od ucha k uchu a bavím se výslovností a sama sebou. Učitel se také baví. Námi. Hodina končí, já se stále culím a vracím se na kolej. Je krásný jeden stupeň pod nulou, takže je mi pro změnu zase jednou teplo. Přijdu, zkontroluju si, že mám hotový úkol na úterní seminář, který jsem měla už minulý semestr, udělám si večeři, čučím střídavě do noťasu a do debilního telefonu. Smyju si obličej, vypínám noťas a beru do ruky knihu. Jdu spát.

V úterý můžu spát až do osmi, a tak jsem od sedmi vzhůru. Najím se, zkulturním, sbalím věci do batohu a obléknu se. Je plus jeden stupeň. Zvažuju, že kabát nechám doma, ale nakonec to kašlu. Po cestě se setkám se spolužačkou a společně jdeme do školy. Vylezu schody a schovávám si obličej do Hufflepuffské šály, aby naproti jdoucí lidi nevěděli, že se o mě pokouší infarkt. Tiše lapám po dechu. Dojdeme na fakultu, hodíme si věci do učebny a letíme o patro výš, protože v podzemí není záchod. Asi. Spolužačka mi drží telefon, protože ho nechci spláchnout do záchodu. Znovu. Učitel doráží později, začíná seminář, hlásíme se kvůli docházce. Mě si asi pamatuje. Jsem přesvědčená o tom, že to je tím, že mám neobvyklé jméno, ne tím, že v pondělních přednáškách žvaním blbosti. Seminář opravdu začíná. Máme diskutovat, ale já jsem chytrá a tak neříkám ani slovo. Někdy tak úplně chytrá nejsem a pokusím se něco říct, načež dostanu dalších padesát otázek, na které nejsem schopná odpovědět. Ptá se mě, jestli trvám na svém názoru, říkám že ne a nechávám si pro sebe, že už si nepamatuju, co že jsem to vlastně řekla. Seminář končí, zvažuju kariéru uklízečky a jdu na oběd. Po obědě šlapu zase zpátky na tlumočnictví. Řeknu něco správně a mám ze sebe skvělý pocit. Hodina mě baví, ale nespolupracuje technika. Hlásím se, že mi to nejde. Prý proto, že nejsem přihlášená. Nejde mi se přihlásit pod svým ID a tak se hlásím jako test. Poslechové cvičení končí. Máme říct, co nám na něm připadalo obtížné. Mlčím, jelikož cvičení skončilo dříve, než pro mě vůbec začalo. Seminář končí, jdu domů. Najím se, čučím do noťasu, smyju obličej, vypnu noťas, čtu a jdu spát.

Ve středu jdu do práce a tak vstávám už v šest. Po chvíli vstává zbytek buňky. Chce se mi čůrat, ale koupelna je obsazená a tak držím. Obléknu se, jdu do práce. Odpoledne letím na céčkovou konverzaci z němčiny. Jediný předmět dne. Všechno jsem zapomněla, nebaví mě to. Odcházím a cítím se jak blbec. Plánuju maraton Komisaře Rexe v němčině, abych si osvěžila znalosti. Jím, čučím do noťasu, jím, smyju obličej, vypnu noťas, čtu a jdu spát.

Ve čtvrtek mám opět jenom jednu hodinu. Zase céčko. Je to informatika a mám ji už na osm a tak vstávám v šest. Vstávání mi nevadí, jsem zvyklá. Je mínus jedenáct, do učebny dorazím s rudým obličejem a snoplem u nosu. Učitel se ptá, proč jsme si předmět vybrali a jestli jsme ho už někdy měli. Pokud nám jde jenom o kredity, nemáme to říkat. Mozkové závity se pomalu zahřívají. Jsem první. Přiznávám, že jsem informatiku měla na základce i na střední a vždycky jsem ji nesnášela. Prý jestli to má být výhrůžka. To okamžitě odmítám, jsem zde protože se chci přivzdělat, kreditů mám dost. Nevím, jestli mi učitel věří, ale ostatní se baví, tak se tím moc nezaobírám. Mluvíme o nulách a jedničkách, hodina končí. Navleču se a jdu zpátky na kolej. Pořád je mínus jedenáct. Na buňku dorazím s rudým obličejem a snoplem u nostu. Zbytek dne dělám, že dělám, čučím do noťasu, jím, smyju obličej, čtu knihu, která ze mě má udělat lepšího človeka a jdu spát.

V pátek mám dvě hodiny. První začíná až ve tři čtvrtě na deset, můžu tedy spát až do osmi. V šest jsem vzhůru. Ležím a přemýšlím, co asi znamená, když někomu ve snu rozbíjíte koleno kladivem. Vstávám, najím se, zkulturním, obleču, seberu batoh a jdu do školy. Nemůžu naladit tu správnou písničku na mobilu, po minutě ztrácím citlivost v prstech. Dojdu do školy. Máme literaturu. Prej co jsme dělali v pondělní přednášce. Nevím, nechodím tam. Mlčím. Učitel chvíli mluví, potom nám oznamuje, že teď bude předčítat, ale že nám to pošle. Kdo chce může odejít. Všichni sedí a čučí. Učitel předčítá. Nevnímám, odletěl mi mozek. Seminář končí. Mám čas, a tak letím do města pro žitný chleba. Vracím se včas, ale na záchod to nestíhám. Držím. Nesmíme mít noťasy, píšu ručně. To nepřečtu. Máme si vybrat téma pro prezentaci. Koukám na gramatické termíny, většině nerozumím. Vybírám si word order. Jsem poslední. Přespříště prý není hodina. Okej. Seminář končí, jdu na kolej. Ukuchtím oběd, jím. Zbytek dne čučím do noťasu, bolím mě hlava. Čučím do mobilu, pořád mě bolí hlava. Jím, čučím, jím, smyju si obličej. Zítra si musím vyprat nebo nemám v čem chodit. Zase. Vypnu noťas, beru zlepšovací knížku, čtu, jdu spát.

Budím se. Je sobota, devět hodin ráno. Udělám si teplou snídani, ale mám poslední vejce a tak si místo volských ok mikrovlnkuju mugcake. Zjišťuju, že vůbec všechno tak nějak dochází. Navrstvím oblečení, beru krosnu a šlapu do Kaufu. Je ideální čas pro nákup. Důchodci už jsou v tahu. Plním košík zeleninou. Čaj je v akci za 7.90, beru hned tři, chleba, co chci je tvrdý, beru knäckerbroty, mraženou zeleninu, šunku, sýr. Suma na kalkulačce na debilním telefonu se přehoupne ze tří na čtyři místa. Dělá se mi zle. Opožděná důchodkyně se mě snaží přejet vozíkem. Nemám kam uhnout, bolí mě kotníky. Jdu k pokladně, stojím deset minut ve frontě, načež zjišťuji, že nemám vejce. Vracím se pro vejce, stojím dvacet minut ve frontě. Zpátky se vezu zastávku tramvají, protože to mám těžký. Přijdu na kolej, nemám kam dát zeleninu, protože je zima a tak máme v mrazáku tři balení zmrzliny. Násilím zavírám mrazák. Mám hlad, jdu vařit. Připomínám si, že musím napsat článek na blog, nejpozději zítra ho chci vydat. Jím, čučím, jím, čučím. Potřebovala bych psát článek. Nechce se mi. Stěžuju si, že je večer a já jsem ještě pořádně nic neudělala. Zjišťuju, že jsem zapomněla vyprat. Obličej jsem si dneska nenamalovala, nemám co smývat. Je deset. Chce se mi spát. Dívám se na film. Je jedenáct. Vypínám noťas a otevírám knihu. Jdu spát.

Je neděle, budím se mezi osmou a devátou. Udělám si vejce, oblékám se do cvičebního. Necvičím, ale všechno ostatní je v prádle. Dvě pračky jsou obsazené, třetí nefunguje. Třikrát se jdu na recepci zeptat, jestli už. Ještě ne. Vařím si oběd. Pořád ne. Sním oběd a nic se mi nechce. Už. Naplním pračku a jdu vařit, ať se s tím nemusím přes týden patlat. Mám oběd a večeři na tři dny. Pračka doprala, věším prádlo. Peču kokosové sušenky. Jsou fajn, protože jsou zdravé a spolubydlící kokos nejí. Jím, čučím do noťasu a debilního telefonu. Hraju hru. Spolubydlící se vrací z práce. Oznamuju jí, že nemůžu zvednout hlavu jinak umřu. Umřu stejně. Čtu článek na pondělní přednášku úvod do jazyka. Něco o včelách. Večeřím a koukám na své oblíbené gaming channels na YouTube. Střídavě se směju a dusím. Chce se mi spát, ale mám lesklou hlavu. Jdu si umýt vlasy, myju rovnou i všechno ostatní. Koukám na YouTube, poslouchám písničky v irštině. Slyším bhaile a jsem doma. Vypínám noťas, otevírám knihu a divím se, že pořád ještě nejsem lepším člověkem. K článku nemám ani čárku, ale až to vyjde, tak bude bomba. Fakt. Jdu spát.

1 komentář:

  1. Juu, irština! To je úplně úžasný jazyk. Hrozně jsem se ji chtěla naučit, ale v Brně není kde (a jen co je pravda, měla bych teď spíše pracovat na své francouzštině a nizozemštině). Trochu ti to ale závidím. Z mých domácího studia před 10 lety si pamatuji už jen Baile atha Cliath a Ta gra agam ort, ale ani jedno netuším, jak vyslovit. :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář. Doufám, že se článek líbil a opět se uvidíme.

Všechny články a fotografie jsou, pokud není uvedeno jinak, mým majetkem a je zakázáno je kopírovat!